Evropanka to má v pingpongu mezi Asiatkami těžké

Karin Grofová, rozená Adámková je zkušená 28letá pingpongářka. Pingpongovou pálku sice na čas vyměnila za plínky, aby se tak mohla postarat o svého ročního chlapečka, ale ani to jí nebrání znovu se dostávat do tempa v klubu SKST Hodonín. Karin vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Ostravě, ale k povolání ekonomky se zatím nedostala. Jak se jí daří trénovat s miminkem a kdo ji naučil lásce k pingpongu? Čtete v rozhovoru.

Karin, jak jde skloubit ping pong s péčí o roční miminko?
Jde to díky manželovi. Hodně mi pomáhá. Když jsme byli teď v lednu hrát ve Francii, vzal si z práce dovolenou a staral se o malého. Jde mu to dobře. Už když byli malému zhruba tři měsíce, nastoupila jsem do play off a on mě zastoupil.

Od kolika let hraješ ping pong?
Moje mamka s taťkou byli trenéři, díky nim jsem začala hrát už ve čtyřech letech. Začínala jsem s nimi ještě v Brně, kde jsme bydleli, až ve třinácti letech jsem odešla trénovat do reprezentačního střediska v Havířově.

A jak jsi se ocitla v Hodoníně?
To až s manželem, který je z Velkých Bílovic. Vždycky jsme se chtěli vrátit na Moravu, když jsem dostala od hodonínského klubu nabídku, tak jsme se sem před dvěma roky přestěhovali a začala jsem tu hrát.

Co považuješ za svůj největší úspěch?
Dvě bronzové medaile z Mistrovství Evropy, ze čtyřhry a z mixu, titul Mistryně republiky mládežnických kategorií a Mistryně republiky do 21 let.

To jsou krásné výsledky. Měla jsi i někdy během sportovní kariéry krizové období?
Měla. Tím, že mamka byla trenérka, tak jsme se kolem toho doma dost hádaly.

Jak jsi to překonala?
(směje se) Já ani nevím, prostě to přešlo.

Co považuješ za nejdůležitější povahový rys, když chce být člověk ve sportu úspěšný?
Cílevědomost a pracovitost.

Co bys poradila mladší generaci, aby u sportu vydržela?
(přemýšlí) To je opravdu těžké. Člověk to musí mít v sobě. Já si myslím, že jsem tu bojovnost zdědila po rodičích.

Překonala jsi mamku, byla jsi úspěšnější než ona?
Jo, podařilo se mi to.

Jak často trénuješ?
Někdy se snažím i dvakrát denně. Ráno i odpoledne, třeba na hoďku a půl.

A co mimino?
(směje se) Jde se mnou. Dřív trénink prospal, teď se hraje na boku.

Ostatním to nevadí?
Dopoledne to nevadí vůbec. V tělocvičně je klid. Odpoledne, když je plná hala, je to horší… Ale to si ho občas bere i manžel, který se v té době vrací z práce.

Máš chuť nebo cíl se ještě vrátit do reprezentace?
To nevím. Manžel moc nechce. Jednak vztahy v repre týmu nejsou úplně ideální, navíc to obnáší hodně cestování a zabírá spoustu času. Teď když máme miminko, chci čas věnovat spíš rodině. Ale tady v klubu chci pokračovat. Jsem ráda, že hraju Extraligu a Ligu Mistrů.

Ale v rámci reprezentačního týmu jsi měla dobré výsledky, ne?
To ano. Byla jsem dvakrát na Mistrovství světa, Mistrovství Evropy dospělých a byla jsem i na kvalifikaci na Olympiádu v Tokiu. Ta mi bohužel o dvě místa unikla.

Jak jsi to nesla?
Připravovala jsem se dlouho a byla jsem zklamaná. Na druhou stranu jsem v té době zjistila, že jsem těhotná.

Jak překonáváš nechuť, když je neúspěch?
Je to těžké. S přibývajícími roky je to lepší… dojdu domů a zapomenu. Na druhou stranu s každou prohrou se člověk posouvá dál.

Jak odpočíváš?
(směje se) Chodím s malým po obědě spát.

Máš nějaké koníčky?
Ani ne. Spíš si jdu ráda zaběhat nebo s holkama na dobré kafé, ráda navštěvuju kavárny.

Co je tvým životním cílem?
S Hodonínem vybojovat titul a uspět v Lize Mistrů příští rok… abych týmu pomohla.

Co si myslíš, že je obecně největší motivátor pro sportovce?
Olympijské hry. To je vidina největšího ocenění. Ale ono v ping pongu je to těžké. V Evropě hrají v pingpongových týmech běžně Asiaté. Mezi šestnácti reprezentantkami je jediná Evropanka a je těžké uspět. Bere to chuť se o něco snažit.

Jak to, že jsou tyto asijské národy na to tak dobré?
Byla jsem měsíc na soustředění v Číně a musím říct, že sportování je tam skutečný dril. Trénují třikrát denně. Mají vychytaný tréninkový systém a velkou základnu sportovců. Tomu je pak těžké konkurovat. Sportovci tam ani nechodí do školy, mají výuku přizpůsobenou.

Kdo nejvíc ve sportování podporuje tebe, je to manžel?
(směje se) No, někdy přijdu domu a manžel se zeptá, jak to že jsem prohrála?! No a například v lednu jsme byli ve Francii a po návratu mi řekl, že na tuto evropskou soutěž už nemám… tak to mě teda velice podpořil. (smích) Ale jo… rodina mě podporuje.

Chtěla bys vést k ping pongu i malého?
Nevím. Doma o tom často vedeme debaty v tom duchu, abych malého do haly nebrala.

Tak když je manžel z Bílovic, tak chce vést malého spíš k folkloru?
To jo.  Ale na druhou stranu kluci mají v ping pongu úplně jiné možnosti. Můžou jít hrát do Německa, vydělat si peníze.

Nechceš mi snad říct, že mezi placením hráče a hráčky ping pongu je i v dnešní době rozdíl?
To teda je. I tady v Česku jsou třeba jen dva až tři kluby, které zaplatí holky v extralize, ale kluků zaplatí většina klubů. Holky, které hrají extraligu, pak musí chodit do práce, zatímco chlapi můžou jen trénovat.

Tak co s tím uděláme?
(směje se) To nevím, budeme muset za ty ženské trochu zabojovat. Je to nefér. A navíc ping pong není tak divácky vyhledávaný sport, o to je to těžší. Nedávno jsem byla na hokeji se podívat, protože mi přijela spolužačka z Kopřivnice, její manžel hrál. A byla jsem v šoku, že na druhou ligu došlo 850 diváků. Na naši extraligu nebo Ligu mistrů dojde pár lidí.

Co budeš dělat, až nebudeš hrát aktivně, zahraješ si i jako veteránka?
Teď bylo nedávno v Ománu Mistrovství světa veteránů, ale sama nevím, jestli bych chtěla hrát donekonečna. Já mám jiný sen. Manžel zdědil vinný sklípek v Bílovicích po babičce a rozmýšlíme se, že ho opravíme a uděláme si tam kavárnu. Myslím, že by mě to moc bavilo. Dělat snídaně, dobrou kávu. Hned jak budeme mít stavební povolení, tak to rozjedeme.

Přejeme Karin, aby ještě dlouho byla oporou hodonínskému týmu a aby se jí už brzy splnil sen a my mohli ochutnat její snídani a horkou kávu v nové kavárničce.